Na táboře Horolezčata se potkala pestrá skupinka dětí, které chodily rok či déle do lezeckého kroužku.
Přišly, aby prověřily své dovednosti, naučily se něco nového a prožily dobrodružství na skalách i v podzemí v dobré partě kamarádů. A skutečně, během jednoho týdne jsme toho prožili opravdu mnoho. Lezli jsme na nám dobře známé Stránské skále, ale tentokrát jsme natáhli i cesty vyšších obtížností a nikdo nezůstal pozadu. Celé úterý jsme strávili na cvičné skále v Lažánkách, kde si některá horolezčata tahala cesty na prvním konci lana (rozuměj pokročilá technika lezení). Zvládli jsme to i navzdory rekordním vedrům a naučili se něco o první pomoci. Ve středu jsme se schladili v hlubinách jeskyně Koňská jáma. Pro mnoho z nás to byl hraniční jeskyňářský zážitek, protože jsme se museli slanit do propasti, proplazit se úzkými chodbičkami a zase vylézt stěnou nahoru na světlo denní. Ve čtvrtek jsme vyjeli na výlet šalinou do Brna a lezli cesty vyšších obtížností v hladkých rajbasových plotnách skály Lom v Komíně. Nejedno horolezče vylezlo cestu Hartpes obtížnosti 6-. Den jsme korunovali opékáním špízů a koupáním ve Svratce. V pátek jsme prozkoumali podzemí Stránské skály a nacvičovali pokročilejší techniku slaňování s prusíkem. Všechny silné zážitky překryla vodní bitva v Salesku.
Během tábora se z horolezčat stali skuteční horolezci. Upřímně musím říct, že jejich horolezecké dovednosti převyšují 80% překližkových lezců. Víte třeba, co je to borhák a jak se váže stopovací uzel? Zeptejte se horolezčat, tedy pardon, našich horolezců! Ale kdo je to opravdový horolezec? Nejen že stoupá jeho výkonnost, ale především umí zacházet s horolezeckou výstrojí. Musím ocenit, jak se horolezci celý tábor starali o vybavení, podíleli se na jeho nošení, chystání a balení. Tím v mých očích opravdu stoupli. Nejcennější ale je, že se uměli chovat k sobě navzájem jako parťáci, pomáhat si, povzbuzovat se, důvěřovat si a bezpečně se jistit. Jsem na ně všechny moc hrdý. Horám zdar!
Honza Kvapil, vedoucí horokroužků
