Páter Halík kdysi pronesl pozoruhodnou myšlenku: „Kdo zná pouze jedno náboženství, nezná žádné“. Myslím, že je to myšlenka cenná a mnoho lidí by potvrdilo, že i křesťanství člověk porozumí lépe, když se dozví, jak je možno vidět svět a lidský život ve světle jiné kultury a jiných náboženských či filosofických soustav. A navíc myslím, že by to nemusel a neměl být pohled již předem nepřátelský či záštiplný. Právě tak se lze nejen něco zajímavého a nového dozvědět, ale lze tak i osvěžit barvy našich leckdy vybledlých a zašedlých katechismových pravd. A právě o to se pokusíme.

Náš známý a oblíbený přednášející, ThMgr. Milan Klapetek, pro tentokrát zavítal do cizokrajných dálav s odlišným intelektuálním a kulturním základem – do krajů východních, zejména do Číny naplněné konfuciánským a taoistickým myšlením. Tyto dva myšlenkové proudy zásadním způsobem definovaly nejen kulturu jako takovou, ale i způsob pojímání člověka, jeho umístění ve světě a jeho pozici vůči univerzálnímu řádu. Je velice zajímavé, že mnohá učení a náboženství (což se týká i konfuciánství) nabízejí soubor morálních pravidel, která se zdají být univerzální podstaty. Jakou se jeví být tato univerzální podstata? Čeho se chytit? Inu, zdá se mi, že nemusíme chodit daleko.

Geniálně jednoduché a přitom nesmírně silné poselství o hodnotách a opravdovém smyslu života nabízí křesťanské cnosti: víra, naděje, láska. Víra reflektuje transcendentální podstatu Boha – dobra, ukazuje nám na určitý přesah a nepoznatelnost Boha omezenými lidskými smysly, jinými slovy: rozum nám nestačí. Stejně tak i zmíněná učení reflektují existenci univerzálního řádu dobra, jehož podstata není rozumem zcela objasnitelná. Láska nám vyjadřuje pozitivní pohled na život a na člověka jako takového. Stejně tak i konfuciánství hledá v člověku dobré stránky, doslova říká: „Usilujte o lidskost a laskavost“ a „buď dobrý sám kvůli sobě, ne proto, že „musíš“. Jednoznačně tedy odkazuje k dobré podstatě člověka. S pozitivním pohledem na člověka úzce souvisí i další ctnost – naděje. Pokud je podstata člověka dobrá, není zapotřebí jej svazovat strachem a úzkostmi, které jsou vždy zdrojem násilí a zla v jakékoliv podobě. Násilí a agrese nejsou nutnou složkou každé kultury, jak by se mohlo zdát. Jistě, zlo není v našem světě vykořenitelné, nemáme ambice ani reálné schopnosti budovat nebe na zemi. Naopak, tyto snahy většinou vedly k vytvoření pekla. Je však možné usilovat o lepší kulturu ve společnosti, ovšem je třeba se ptát, jestli je naše vyspělá západní společnost zcela kompatibilní s těmito cíli. Prvním, na co bychom se měli podívat, je podstata člověka. Již od Tomase Hobbese je položená základ státu a idea společnosti: Stát je tu proto, aby nás chránil před sebou samými – jinými slovy člověk člověku vlkem. Z této tradice čerpáme dodnes, nepřímo je tedy naše společnost založená na představě špatné podstaty člověka. A co víc, podívejme se na převládající hodnoty: jsou jimi zisk, soutěž a nepoznatelnost obecného dobra (liberální tradice). Zisk živí ego a nezájem o druhé, zatímco nezdravá soutěživost nedůvěru a strach. Ideální dobro v tomto pojetí neexistuje (max. v pojetí lidských práv), proto ani nemá smysl jej hledat J. Nejsme nakonec opravdu takoví, za jaké jsme se intelektuálně určili? Opravdu jsme v podstatě špatní, egoističtí, soutěživí a neschopní nalézt univerzální dobro? Je náš dnešní svět kompatibilní s vírou, nadějí a láskou? Co kdybychom se pokládali za jiné? Byli bychom lepší?

Mgr. Petr Maliňák

[youtube id=“rkGK5j3JOYM“ align=“left“ mode=“lazyload“]

Záznam přednášky v mp3:

Fotogalerie