Významný neurolog Martin Jan Stránský přijal pozvání do líšeňského Saleska, kde 16. října promluví o fenoménu digitální demence, který se stává stále větším problémem moderní společnosti. V exkluzivním rozhovoru nám Stránský přiblížil hlavní témata své přednášky a varoval před nebezpečím, které může nadměrné užívání technologií přinést našim mozkům.

Pane doktore, podstatnou část svého života jste prožil v USA, přesto z vás vyzařuje silné vlastenectví a láska k České republice. Jak se u vás tento vztah k vlasti rozvinul?
Myslím, že je to kombinace několika faktorů. Moje rodina hrála v historii Československa významnou roli. Dědeček a pradědeček se podíleli na vzniku našeho státu. Byli zapálení vlastenci, a dokonce i zakladatelé Lidových novin. Táta pak s Pavlem Tigridem založil československý stůl Svobodné Evropy. Vyrostl jsem obklopen těmito lidmi a jejich příběhy. Pro mě to bylo něco zcela přirozeného. Když pak přišla sametová revoluce, bylo mi jasné, že musím v jejich díle pokračovat. Cítil jsem jakousi povinnost vůči své rodině, ale také vůči naší zemi.
Co vás vedlo k rozhodnutí po pádu železné opony přesídlit zpět do Česka? Musel jste opustit blízké v USA a našel jste v Česku někoho, kdo vám pomohl v začátcích?
Po návratu jsem se setkal s různými reakcemi. Někteří lidé byli z mého rozhodnutí nadšeni, ale narazil jsem i na ješitnost, závist a určitý pohled „co nám tady tento Čechoameričan bude říkat“. Výjimkou byl například Petr Pithart, který mě velmi podporoval, a to pro mě hodně znamenalo, zejména v začátcích. Snažil jsem se přispět k obnově toho, co bylo za komunismu zničeno. Ačkoli to nebylo vždy snadné, postupně se podařilo dosáhnout určitých úspěchů. Dnes mám pocit, že se kruh uzavřel a že jsem udělal vše, co jsem mohl.
Proč jste si vybral lékařství a konkrétně neurologii?
K rozhodnutí stát se lékařem mě inspiroval především náš rodinný lékař, Karl Steinbach, blízký přítel Jana Masaryka. Byl to nejen vynikající odborník, ale také velmi lidský člověk. Jeho vztah k pacientům a jeho přínos pro československou komunitu v USA na mě zanechaly hluboký dojem. Dalším impulsem bylo mé mládí strávené v Indii, setkání s chudobou mě přimělo přemýšlet o tom, jak bych mohl lidem pomáhat. Lékařství se mi jevilo jako ideální způsob. Specializaci na neurologii jsem si vybral po absolvování stáže v Londýně, v jednom z nejprestižnějších neurologických institutů na světě. Fascinovala mě složitost lidského mozku a neustále se rozvíjející obor neurologie. Jsem rád, že jsem se mohl stát součástí tohoto dynamického odvětví.
Jste velmi aktivní v mnoha oblastech. Která z nich je pro vás nejdůležitější a čemu věnujete nejvíce času?
Mé hlavní zaměření se v průběhu času sice mění, ale medicína je pro mě stále stěžejní. Pravidelně ordinuji a zároveň se intenzivně věnuji výzkumu vlivu technologií na lidský mozek. Na toto téma jsem právě dokončil rozsáhlou knihu, která vyjde již příští měsíc v angličtině po celém světě pod názvem The Rise and Fall of the Human Mind, a do konce října bude následovat české vydání s názvem Nástup a vzestup lidské mysli. Kromě medicíny se angažuji v různých dalších projektech. Pokračuji v rodinné tradici a vydáváme časopis „Přítomnost“, který založil můj děda Jaroslav. Ačkoli mám nabitý program, snažím si najít čas i na relaxaci. Hudba, ať už hraní na skotské dudy nebo klavír, mi pomáhá udržet si duševní rovnováhu. Nedávno jsem se začal věnovat i vinařství.
Ve vašich přednáškách často zmiňujete negativní vlivy digitálních technologií na mozek. Mají technologie i nějaké pozitivní účinky?
Ano, technologie mohou přinášet nové informace a pomáhat například v medicíně. Ale pokud jde o běžné používání digitálních technologií, jako jsou mobilní telefony a sociální sítě, jejich dopad na lidský mozek je převážně negativní. Místo toho, abychom byli šťastnější a zdravější, stáváme se závislými na neustálém příjmu informací a sociálním srovnávání. Paradoxně tak můžeme mít pocit, že máme všeho dostatek, a přitom se cítíme prázdní a nespokojení.
Myslíte si, že technologie vedou k degeneraci našeho mozku?
Já si to nemyslím, já to vím na základě studií, které to dávno prokazují. Fakta jsou jednoznačná: používání digitální technologie, především mobilních telefonů a sociálních sítí přímo souvisí s nárůstem úzkosti, deprese, s hloupnutím populace, hlavně mládeže, s absencí řešení vztahů a s nárůstem sebevražd. Na úrovni mozku jsou odpovídající změny, kde doslova vidíme, jak určité části mozku se buď netvoří a nespojují, nebo dokonce jsou v rozkladu. A to vše v přímé souvislosti s časem stráveným u obrazovky. To je fakt. Něco z toho se začíná obracet. Vidíme to v kampaních za zákaz mobilních telefonů ve školách, kde jsou nejzranitelnější právě mozky našich dětí, které teprve tvoří spoje. Na základě toho, že výuka drasticky klesá, klesá IQ a výsledky ve všech standardizovaných testech, je zřejmé, že tyto trendy se jednoznačně zastaví a obrátí k lepšímu, když jsou ve výuce mobily zakázány. To vše potvrzuje, jak nebezpečný vliv technologie má. Větší problém je, že jsou to rodiče, kteří dětem technologii dávají, a v mnoha případech si myslí, že dětem je s ní lépe, protože s ní „umí zacházet“ a jsou v lepším bezpečí. Opak je však pravdou. Dětem je mnohem lépe, když tu technologii nemají až do hodně pokročilého věku, tedy do 15 až 18 let. Role škol, výuky a společnosti je, aby se dítě naučilo přemýšlet, řešit problémy bez technologie a rozvíjelo sociální dovednosti jako je vyjednávání, kompromis a debata. To vše digitální technologie nenabízí zdaleka tak dobře jako klasické školní prostředí.“
Má používání technologií jiný vliv na mozek dětí než dospělých?
Ano, má. Dětský mozek je jako houba, která nasává vše, co se kolem ní děje. Pokud dítě vyrůstá v digitálním světě, jeho mozek se přizpůsobuje tomuto prostředí. To může vést k tomu, že děti méně trénují dovednosti jako je psaní rukou, řešení problémů tváří v tvář nebo navazování hlubších vztahů. Důsledky mohou být vážné. Mladí lidé, kteří tráví příliš mnoho času online, mohou mít větší problémy s úzkostí a depresí. Když se ocitnou v situacích, kde technologie není k dispozici, mohou se cítit ztraceni a bezradní. To může vést k různým problémům, od nízkého sebevědomí až po kyberšikanu. Desetiletá dívka, která se pověsila kvůli jednomu negativnímu komentáři na sociálních sítích, je smutným příkladem. Její celý svět se točil kolem online prostředí a jeden negativní komentář jí stačil k tomu, aby se cítila bezcenná. Dospělí, kteří mají bohatší životní zkušenosti, jsou méně náchylní k takovým extrémním reakcím. Nicméně i u nich mohou podobné mechanismy hrát roli.
Existuje podle vás rozumná míra používání digitálních technologií?
Já se řídím doporučeními národních a mezinárodních zdravotnických organizací. Je mi líto, že Česká republika tato doporučení často ignoruje, což je způsobeno například nedostatečnou podporou ze strany ministerstva školství. Světové zdravotnické organizace, jako je americká pediatrická akademie, se shodují na jasných doporučeních:
Děti do 2 let: Žádné obrazovky.
Děti od 2 do 5 let: Maximálně 1 hodina denně pod dohledem dospělé osoby.
Děti od 5 do 15 let: Maximálně 2 hodiny denně pod dohledem dospělé osoby.
Pokud dítě ve škole tráví u počítače více než dvě hodiny denně nebo pokud rodiče dovolí dítěti používat mobilní telefon déle než dvě hodiny denně bez dozoru, poškozují tím jeho mozek. V USA se dokonce diskutuje o zákazu sociálních sítí pro děti do 18 let. Je třeba si uvědomit, že nadměrné používání technologií může mít na děti stejně negativní vliv jako drogy, alkohol nebo cigarety. Proto je nezbytné zavést přísnější regulaci a zvýšit povědomí o tomto problému.
Jaký vidíte vývoj digitálních technologií a umělé inteligence do budoucna? Co bychom měli dělat, abychom kvůli těmto technologiím neztratili svou lidskost a osobní rozvoj?
To, co bychom měli dělat, a to, co se skutečně stane, jsou dvě odlišné věci. Je zajímavé, že zakladatelé mnohých digitálních technologií, jako byli Steve Jobs nebo Bill Gates omezovali přístup svých dětí k digitálním zařízením a sociálním sítím. Podobně i významní odborníci na umělou inteligenci, včetně Elona Muska, varují před příliš rychlým vývojem této technologie a požadují větší opatrnost. Všechny technologie mají své klady i zápory. Zatímco přinášejí mnoho výhod, mohou také vést ke ztrátě některých lidských schopností. Jediné, co přináší pouze pozitiva, je láska. Návykovost těchto technologií je srovnatelná s drogovou závislostí. Dokud se nezmění náš přístup k technologiím a dokud nebudeme více zvažovat jejich možné negativní dopady, hrozí nám scénář, který předpovídali vědci jako Stephen Hawking nebo Albert Einstein – tedy možnost, že technologie nakonec převládne nad člověkem a ohrozí naši existenci.
Má podle vás smysl zkusit digitální detox?
Určitě. Každý by měl zkusit omezit používání technologií. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, jak moc je jejich životy ovlivňují. Myslím si, že je potřeba si uvědomit, co nás skutečně činí šťastnými, a technologie to rozhodně nejsou. Bohužel, historie ukazuje, že lidé často reagují na problémy až ve chvíli, kdy nastane nějaká krize. Doufejme, že se nám podaří vyhnout se takové situaci a začneme se problémem nadměrného používání technologií zabývat dříve, než bude pozdě.
Co přesně myslíte tím, když říkáte, že bychom měli „odměňovat chyby“?
Když tvrdím, že bychom měli „odměňovat chyby“, myslím tím, že bychom měli vytvářet prostředí, kde se lidé nebojí chybovat. Mozek se učí právě tím, že zkouší nové věci a dělá chyby. Je to jako když malé dítě zkoumá svět: strčí prst do cukru a pak do zásuvky. Druhý pokus sice bolí, ale dítě se díky němu naučí, co je nebezpečné. Podobně by to mělo fungovat i ve škole. Učitel by měl povzbuzovat žáky, aby přemýšleli kreativně a zkoušeli nové věci. Když žák udělá chybu, není to důvod k trestu, ale spíše příležitost k učení. Když učitel pochopí, proč žák udělal chybu, může mu pomoci lépe porozumět dané látce. Odměňování chyb neznamená, že bychom měli chyby tolerovat. Znamená to, že bychom měli vytvářet prostředí, kde se děti nebojí chybovat, protože vědí, že z chyb se učí.
Na co se mohou těšit posluchači, kteří přijdou na vaši přednášku v Salesku?
Můžou se těšit na to, že je možné, že je provedu hlubokou depresí, ale na druhé straně budu doufat, že z přednášky odejdou a začnou přemýšlet o věcech, nejenom o technologii, ale o smyslu a poslání lidského života trochu jinak.

Děkuji vám za váš čas a otevřenost, pane doktore. Těšíme se na vaši přednášku 16. října v Salesku, kde se budeme moci dozvědět ještě více o této důležité problematice.
Renata Lorencová a Peter Mokrička